8. července 2020

KARAT Expedition Club
Kyjev, Černobyl

Od posledního výletu do Amsterdamu uplynulo poměrně dost času. Jenže kam pojedeme? Padaly návrhy na Irsko, Portugalsko, Norsko. Jakmile jsme objevili letenky za výhodnou cenu z polského Krakova do Kyjeva, tak jsme měli jasno. Na Kyjev jsem už dříve slyšel spoustu pozitivních recenzí a myšlenka spojení prohlídky města s návštěvou Černobylu zněla více než dobře.

Kam pojedeme?

V červnu 2019 jsme si začali s kolegou Davidem Bulou opět pohrávat s myšlenkou, že bychom mohli společně i s dalšími kolegy vyrazit někam do zahraničí na prodloužený víkend. Od posledního výletu do Amsterdamu uplynulo poměrně dost času a pro mě, jakožto neustálého hledače levných letenek a obecně milovníka cestování, začala nová výzva. Jenže kam pojedeme? Padaly návrhy na Irsko, Portugalsko, Norsko… No, nebudu to dále protahovat. Objevil jsem letenky za výhodnou cenu z polského Krakova do Kyjeva. Na Kyjev jsem už dříve slyšel spoustu pozitivních recenzí a myšlenka spojení prohlídky města s návštěvou Černobylu zněla více než dobře. Postupně jsme začali šířit tuto informaci mezi ostatní kolegy a podmínka byla pouze jedna – bez bab (tímto se jim omlouvám J). Nakonec, i přes prosby některých, zda opravdu nemůže jet s námi manželka, přítelkyně či milenka, jsme skončili na počtu devíti účastníků. Šest pracovníků KARAT Software, junioři Blaha a Bula a můj nejlepší kamarád z vysoké školy – Rajky.

Po pár upřesněních slovo dalo slovo a koupili jsme letenky na termín čtvrtek 8. srpna 2019 až neděle 11. srpna 2019.

Přílet a návštěva Černobylu

Po příletu na letiště Boryspil, které je vzdálené zhruba 37 kilometrů od Kyjeva, jsme se vlakem přesunuli na hlavní nádraží a odtud dále metrem na Náměstí Nezávislosti. Metro v Kyjevě tvoří systém tří linek a je to nejstarší systém svého druhu v zemi, které je v provozu od roku 1960. I když metro vypadá dobově, tak k našemu překvapení je při vstupu do metra možnost platit bezkontaktně kartou. Ubytování jsme měli v ikonickém Hotelu Ukrajina, který je přímo na náměstí. Jelikož se jedná o nejznámější hotel v zemi, je cena na Ukrajinu vyšší, ale v porovnání s hotely u nás stále velmi příznivá. Pro příklad – umístění hotelu je podobné jako u nás Národní muzeum na Václavském náměstí. Pokud sem někdy pojedete, určitě doporučuji!

V pátek jsme měli v plánu návštěvu Černobylu a doufali jsme, že zde bude méně lidí než o víkendu. Bohužel odvysílání seriálu Černobyl zde odstartovalo turistický boom a kanceláře hlásily obrovské zvýšení zájmu, některým prý i několikrát spadly servery. V případě návštěvy Černobylu jsme měli 2 varianty:

Zaplatit si výlet přes některou cestovní kancelář a jet s dalšími lidmi.
Využít možnosti kontaktu na místního od mého kamaráda z Expedition Clubu Brno a absolvovat výlet s ním.
Nemusím asi psát, pro jakou variantu jsme se rozhodli. Když jsem kontakt obdržel, tak mi bylo pouze řečeno: „Jmenuje se Юра, je to nějaký jaderný vědec, pracuje tam na odklízení havárie a je to trochu alkoholik“. Po několika úspěšných i neúspěšných telefonátech jsem se s ním domluvil na termínu. Protože jsme se museli na místo dopravit po vlastní ose, tak jsem předem provedl rezervaci dvou vozidel v místní půjčovně.

Po ubytování jsme se tak vydali pro auta a všichni vyjma řidičů už začali ochutnávat místní koňak. Bohužel při příchodu do půjčovny začaly první problémy. Mou rezervaci dvou vozidel někdo vyhodnotil tak, že proč by si jedna osoba půjčovala dvě auta a jedno zrušili. Nikdo nám o tom nedal předem vědět a dozvěděli jsme se to až na místě. Po zhruba hodině dohadování (díky Rajky!) jsme už mířili dvěma auty zpět k hotelu. Po příjezdu na hotel jsme se měli spojit s naším průvodcem, abychom se domluvili na podrobnostech výletu do Černobylu následující den, a tehdy nastal další problém. Юра nezvedal telefon. Mně, jakožto organizátorovi celé akce, se začaly honit hlavou různé myšlenky. Jak ostatním řeknu, že se zítra nic nekoná? Půjdou auta vrátit dříve? Mám začít obvolávat agentury poskytující výlety? Dostaneme se tam nějak? Naštěstí po zhruba hodině Юра zvedl telefon, ve kterém byl evidentně „unavený“. Věděl jsem, že máme mít sraz na checkpointu Dytiatky. Po pár minutách hovoru se Rajkymu z něj podařilo dostat „at nine o'clock“. Mně spadl obrovský kámen ze srdce a nezbývalo nám nic jiného než doufat, že tam bude. Večer jsme se vydali na prohlídku okolí, ochutnávání místních jídel, piv, koňaků a už jsme se nemohli dočkat dalšího dne.

Ráno jsme s drobným zpožděním vyrazili na 1,5 hodiny dlouhou cestu k checkpointu Dytiatky. Юра nás už čekal na místě a já se tak mohl zcela uklidnit. Vyřídil nám nutná povolení, podepsali jsme prohlášení, které obsahovalo, že nebudeme v zóně vstupovat do budov, chodit mimo vyhrazená místa, rozdělávat oheň, lovit zvěř, sbírat houby a mnoho dalšího. Každý jsme při vstupu obdrželi malý osobní dozimetr pro kontrolu při návratu a ocitli jsme se v 2 600 km2 uzavřené zóně, 30 kilometrů vzdušnou čarou od reaktoru číslo 4, kde v sobotu 26. dubna 1986 došlo během technické zkoušky k abnormálnímu vzrůstu výkonu a v 01:23 hodin moskevského času odhodila mohutná parní expanze víko reaktoru. Změnil se tak život miliónů lidí v blízkém i dalekém okolí. Юра byl dle jeho slov „nemocný“ z předchozího večera a po půl kilometru jízdy poprosil o zastavení. Chvilkové rozdýchání a mohli jsme pokračovat dál.

První zastávkou bylo město Černobyl, kde jsme nejprve dokoupili zásoby jídla a koňaku v místním obchodě, náš průvodce pouze piva. Samotný obchod už byl zážitkem, protože jsme se najednou vrátili 30 let zpátky v čase. Ve městě jsme se prošli parkem, ve kterém je několik desítek symbolicky přeškrtnutých značek vesnic a měst, které byly evakuovány. S černým pozadím ty, do kterých se už nikdy obyvatelé nevrátí, a s bílým pozadím ty, do kterých se obyvatelé vrátili nebo se mohou vrátit. V parku se dále nachází socha z regulačních tyčí a má připomínat to, co se pokazilo. Vyfotili jsme se u sochy Lenina, která je prý jeho poslední sochou na území Ukrajiny (vyjma Donbassu a Krymu) a pokračovali dále k checkpointu do 10kilometrové zóny.

Checkpointem jsme pouze projeli a pokračovali dále do města Pripjať. Kousek před městem jsme přejeli přes Most smrti a kolem Červeného lesa. Most smrti je místo, ze kterého spousta lidí pozorovala požár po výbuchu. Bohužel tudy a do Červeného lesa za ním přešlo obrovské množství radioaktivního spadu a údajně všichni, co na mostě stáli, tak nepřežili. V současné době je zde pořád obrovské množství radioaktivity. Název Červený les pochází z toho, že stromy po havárii zrudly a v noci svítily. Část lesa proto musela být vykácena.

Město Pripjať

Město Pripjať je vzdálené 3 kilometry od elektrárny, mělo přibližně 50 tisíc obyvatel s průměrným věkem 26 let, složených převážně z pracovníků elektrárny. V současnosti je přezdíváno jako „město duchů“. Naši prohlídku města jsme započali vylezením na střechu šestnácti patrového panelového domu, odkud jsme měli jedinečný výhled na nový sarkofág a také radar Duga. Nahlédli jsme i do pár bytů, kde se občas dají najít osobní věci nebo starý nábytek.

Dále jsme pokračovali prohlídkou známých míst jako škola, školka, sklep s poházenými maskami a oblečením, tělocvična, plavecký bazén, potraviny, restaurace, kavárna a nesměli jsme vynechat ani zábavný park. Vše samozřejmě zvenku i zevnitř. Nutno podotknout, že až v okolí zábavního parku jsme potkali první turisty. Měli jsme z toho trochu obavu, protože při čekání na vpuštění do zóny zde přijíždělo mnoho minibusů a pak dokonce i klasické autobusy. Obavy naštěstí nebyly naplněny a téměř celý den jsme strávili sami. Nyní jsem zjistil, proč si náš průvodce nekupoval žádné jídlo. Začal trhat jablka ze stromu a jíst. My jsme zůstali jen s vyděšeným výrazem stát.

Z centra města jsme se přesunuli dále, kdy jsme nechali auta na odlehlém místě a pěšky po kolejích pokračovali na pripjaťské nádraží. Cestou jsme narazili na více vagónů, které byly prý silně kontaminované, ale nechtěli je dekontaminovat a zároveň potřebovali mít volnou kolej, proto je pouze převrátili na stranu. Po prohlídce následovalo opět přemístění a tentokrát to bylo až do vzdálenosti pár desítek metrů od sarkofágu. Zde je také postaven pomník všem hrdinům, kteří zachránili svět od jaderné katastrofy.

Kousek od sarkofágu se nachází nedostavěná chladící věž číslo 5, kterou jsme samozřejmě také nemohli vynechat. Stát uvnitř této věže byl další ze silných zážitků tohoto výletu a před námi zůstávala návštěva posledního místa - radaru Duga. Po zhruba 15 kilometrech jsme se ocitli před branou svého času přísně tajného vojenského objektu, jehož zobrazení na tehdejších mapách představoval dětský tábor jako zástěrka. Konstrukce antény radaru se skládá ze dvou částí. Nízkofrekvenční anténa měří na výšku až 150 metrů a téměř 500 metrů na délku. Vysokofrekvenční anténa pak měří 100 metrů na výšku a 250 metrů na délku. Radar sloužil pro detekci mezikontinentálních raket s jadernými hlavicemi. Uvádí se, že při svém provozu spotřeboval okolo 30 % energie vyrobené v elektrárně a náklady na jeho výstavbu se pohybovaly kolem 7 miliard rublů. V porovnání s tím náklady na výstavbu jaderné elektrárny byly zhruba 3 miliardy.

Na zpáteční cestě jsme absolvovali dvě radiační kontroly na velmi staře působících přístrojích. Všichni jsme prošli. Kontrolou muselo projít i naše auto a musím říci, že na koberečcích auta přístroj pěkně „prskal“. Voják se chvíli zamyslel a pak řekl: „Go!“. Zdá se, že vše bylo v normě J. Na checkpointu Dytiatky jsme se s průvodcem rozloučili, zaplatili mu zlomek běžné ceny cestovních agentur a plni nových zážitků vyrazili zpět do Kyjeva.

Zpátky do Černobylu a domů

Sobotní den jsme strávili prohlídkou města a pitím koňaků. Začali jsme v Muzeu Černobylu, pokračovali dále k Památníku obětem hladomoru a do Kyjevskopečerské lávry, kterou byste neměli při návštěvě města vynechat. Jedná se o rozsáhlý klášterní komplex, ve kterém je zvonice a stojí za to vystoupat nahoru. Máte odsud nádherný výhled nejen na sochu Matka Vlast, ke které jsme se následně přesunuli. Socha je součástí Muzea II. světové války, ve kterém najdete exponáty letadel či tanků. Celková výška sochy je neskutečných 102 metrů, což je o 9 metrů více než má Socha Svobody v New Yorku. Protože už jsme byli unaveni chozením, tak jsme se metrem přesunuli na druhý břeh řeky Dněpr, kde je tzv. hydropark. Slunce pomalu zapadalo, věci na koupání jsme s sebou neměli, ale někteří výzvu přijali a v řece si zaplavali. Na zpáteční cestě na hotel jsme se ještě prošli pod Památníkem přátelství národů.

Velmi nás zaujalo, jak centrum města večer ožívá. Na Náměstí Nezávislosti se uzavřou ulice a spousta lidí různě posedává a baví se do pozdních hodin. My jsme nebyli výjimkou. Někteří z nás se bavili tak dobře, že mi dělalo problém celý tým po náměstí „posbírat“ J.

Neděle se už nesla v klidovém režimu, kdy jsme navštívili místní trhy a nakoupili domů různá koření. Protože nám zůstával nějaký čas, tak jsme ho využili procházkou ke Chrámu svatého Michala, udělali pár posledních selfie v centru města a pomalu se přesunuli k hotelu a odtud směrem na letiště.

Celý tento výlet řadím mezi ty nejlepší, které jsem zažil. Sešla se skvělá parta lidí a až na drobné problémy vše vycházelo podle plánu. Množství zážitků za 4 dny je nespočítatelné a počet vypitých láhví koňaku byl vyšší než 15.